Miniseriál
Příběh za příběhem
Napsat knihu je ten nejkrásnější pocit, jaký jsem kdy zažila.
Konečně jsem pochopila frázi: „Dělej, co tě baví!“ v jejím plném rozsahu.
Ale to předbíhám. Začnu postupně.
Pohodlně se usaďte, dejte si kávu nebo čaj
a pojďte se mnou odcestovat do září roku 2017.
Celý tvůrčí proces a napsání knihy by se nestaly, kdyby nebylo jednoho malého ostrova uprostřed Indického oceánu.
Že na to jdu oklikou? Kdepak.
Přesně tak vedla naše životní cesta. Ve dvaceti třech letech jsem se s přítelem (teď už manželem) Vaškem vydala skoro deset tisíc kilometrů daleko od domova s vizí žít a pracovat na ostrově plném vodopádů, hor, pláží a ananasů.
V tropickém ráji, který voní vanilkou, třtinovým cukrem a jeho lesy vypadají jako kulisy z filmu Avatar. Na místo zvané Réunion.
V moři kolem něj plují žraloci, v pralesích létají hejna krvelačných komárů, třítisícové hory nabízejí dechberoucí výhledy a města jsou plná milých lidí drmolící kreolskou francouzštinou. Do ostrova jsme se ihned zamilovali.
Domluvená práce nám nakonec nevyšla dle očekávání, a vzhledem k tamní 30% nezaměstnanosti a naší špatné francouzštině, jsme si ani žádnou jinou práci nebyli schopni nalézt. Psala jsem ale každý večer článek na blog a získávala první zkušenosti se psaním pro veřejnost.
Nakonec jsme se vrátili po třech týdnech v slzách domů. A před sebou jsme neměli nic jiného než český deštivý podzim, což nebyla vyhlídka úplně růžová.
Všechny naše plány se sesypaly jako domeček z karet a já si jako účinnou terapii před smutkem a stýskáním našla právě psaní. Vypisovala jsem se ze svých pocitů, psala jsem o lásce, vesmíru, o cestování, o snech a lidech. V tu chvíli to byla moje nejsmysluplnější náplň dní.
Odplouvala jsem na vlnách písmenek a příběhů, které mi vznikaly pod prsty, do jiných světů a tam se ukrývala před bolavou realitou.
Abychom na ostrově zůstali aspoň ještě v myšlenkách a zároveň vyřešili dárky na Vánoce, řekli jsme si, že sepíšeme zážitky z ostrova do knihy a doplníme je o překrásné fotky.
Naše první zkušenost s vlastním vydáním knihy.
Byla taková, že jsme si dva dny před Vánoci vezli (kvůli chybě tiskárny) knihy o stránku posunuté. Panoramatické fotografie na sebe nenavazovaly.
Bylo nám na nic.
Nakonec nám tiskárna uznala reklamaci a my slavili Vánoce v lednu, kdy jsme si přivezli knihy opravené.
Byl začátek roku 2018 a já naplno podlehla kouzlu psaní.
Psala jsem pořád. O všem.
(pozn.: Kniha Ostrov Réunion již není a nebude k prodeji. Děkujeme za pochopení.)
Hledala jsem inspiraci na internetu a řekla si, že zkusím pisatelskou výzvu.
Jedno z témat bylo:
Začni příběh slovy: „Nedočkavě pohlédl na své hodinky.“
A já psala. A psala. A napsala jsem začátek, jak vy už tušíte, knihy Hodinky. Postupně jsem zveřejňovala jednotlivé kapitoly na blogu a pár lidem se mé psaní líbilo a zajímalo je, jak to bude s příběhem dál? I já chtěla odpověď na tuto otázku, a tak jsem pokračovala ve psaní. Až přišla myšlenka: „Co kdyby to byla kniha?“
Zároveň s tím ale přišlo mnoho myšlenek plných pochybností o mé schopnosti něco takového dokázat.
Pochopte, já mezi knihami vyrostla. Jsou to pro mě skoro posvátné objekty, které miluji a kterými se obklopuji na denní bázi od útlého dětství. Nikdy by mě nenapadlo, že někdo jako já by dokázal napsat knihu. I teď, po více než dvou letech, a po více prodaných knihách, než kdy budu mít v knihovně, mám stále problém nazývat se spisovatelkou.
Když jsem sama se sebou a svým blízkým okolím projednala možnost, že bych napsala knihu, dostalo se mi takové podpory, lásky a motivace, že jsem nepotřebovala víc a zbytek roku jsem strávila jejím psaním.
Psaním knihy Hodinky.
Není nic hezčího než si sednout k příběhu, nechat se jím vtáhnout a psát. Nevnímat čas, hlad, žízeň, brnění nohou, zimu, teplo, ale jen a pouze dějovou linku.
U psaní jsem plakala, smála se a milovala a stále miluji své knižní hrdiny jako své nejbližší kamarády.
Nevytvořila jsem „jenom“ příběh. Vytvořila jsem si druhou rodinu na papíře a jsem neuvěřitelně vděčná a šťastná, že jsem měla tu možnost.
Během roku 2018 jsem příběh dopsala
a s rokem 2019 se přesunula do další fáze - vydání knihy samonákladem.
- Proč jsme si knihu vydali sami?
- Odmítlo nás nakladatelství?
- Jak jsme na první vydání sháněli peníze?
- Jaké překážky jsme museli na cestě za knihou překonat?
To, a ještě více, se dozvíte již zítra. Ve druhém díle miniseriálu Příběh za příběhem s názvem Samonákladem.
