Kapitola 2 - SOKOL
Patricie (18 let), srpen 2015

Z víka krabice jsem smetla jemný prach a opatrně ji posadila na klín. Dovnitř jsem se nepodívala roky. I když jsem věděla, co v ní najdu, ráda jsem se nechala unášet na vlně nostalgie. Foťák a třicet šest fotek. Neviděla jsem fotky jako takové, ale místo nich se mi před očima přehrával příběh mého dětství.

...
Patricie (10 let), květen 2008

Bylo mi deset let a netušila jsem, že bolest může dosahovat takových rozměrů. Její prožívání bylo úplně jiné, než jak jsem vídala u hlavních hrdinů v pohádkách a filmech. Na obrazovkách se veškerá bolest velice rychle přetavila do nových příležitostí, krásných zítřků a zážitků, které přebijí všechen smutek usazený na duši. Proč byla moje realita tak jiná? Proč mě každý další den budily slzy a nepříjemný knedlík v krku. Proč to neustalo ani poté, co jsme dědu pohřbili?
Všichni mě ujišťovali, že po pohřbu mi bude lépe. Že když uvidím lesklou černou rakev obklopenou umělými věnci, najdu v tom klid. Nechápala jsem, jak se ze záchvatu pláče při proslovu úředníka maminka do hodiny oklepala a na smuteční hostině už neuronila ani slzičku.
„Tak to v životě zkrátka chodí, Páťo…“ řekla mi, když mě objímala před zástupem lidí oblečených ve vyšisovaných oblecích.
Přemýšlela jsem dlouho do nocí o tom, proč bolení nepřestává. O tom, jaké to bude, až umřu já.
„… budu to vědět? Bude to bolet?“ vzlykala jsem v obývacím pokoji.